Počátky kinematografie (1896-1918)
Dějiny české kinematografie se začínají psát už krátce po historicky první filmové projekci bratrů Lumierů v Paříži v roce 1895. Vůbec první filmová projekce se v českých zemích uskutečnila už v červenci roku 1896, a to v Karlových Varech. Kočovní podnikatelé pak se svými kinematografy cestovali po městech a vesnicích a překvapovali diváky kouzlem "živých" obrazů.
Mezi nejvýznamnější z nich patřil Viktor Ponrepo, který později v roce 1907 otevřel v Praze první stálé kino.
Už v roce 1897 se v Čechách také poprvé filmovalo. Americká filmová společnost tehdy natáčela v Hořicích na Šumavě tradiční divadelní představení Pašijových her. Mezi průkopníky českého filmu patřil zejména Jan Kříženecký (1868-1921) - původním povoláním architekt, který natočil celou řadu dokumentárních snímků a také několik krátkých hraných skečů. První domácí filmové společnosti začaly vznikat až v prvních letech 20. století. V roce 1911 založil fotograf Antonín Pech společnost Kinofa, u zrodu společnosti ASUM zase v roce 1913 stáli architekt Max Urban a divadelní herečka Anna Sedláčková. Většina produkcí ale neměla dlouhého trvání, a tak český filmový průmysl zpočátku zaostával za světovým vývojem.
Vznik Československé republiky (1918-1938)
Výrazné změny sebou přinesl vznik Československé republiky v roce 1918. Přibylo velké množství kin a došlo k výraznému rozvoji filmového podnikání. Ustavují se nové filmové společnosti a první profesionální ateliéry, a tak zákonitě vzrůstá i počet filmů - ročně je natočeno okolo 20-30 celovečerních titulů. Většinou se ale jednalo o snímky nevalné umělecké úrovně. Brzy se ale začalo v českém filmu uplatňovat také několik výrazných režisérských osobností (Martin Frič, Karel Lamač nebo Gustav Machatý), které si později vydobudou světový věhlas. Mezi vrcholy české němé produkce patřilo zejména historické drama STAVITEL CHRÁMU (1919) režiséra Karla Degla nebo sociální příběh chudé pražské pradleny TAKOVÝ JE ŽIVOT (1929) Carla Junghanse. Nesmazatelně se do historie českého filmu zapsal Přemysl Pražský snímkem BATALION (1927) a také Gustav Machatý se svým formálně propracovaným a ve světě uznávaným titulem EROTIKON (1929).
Po vzoru světových filmařských velmocí se začínají také v českém filmu objevovat první herecké hvězdy, mezi které nesporně patřila Anny Ondráková (později ztvárnila hlavní roli ve filmu Alfreda Hitchcocka JEJÍ ZPOVĚĎ (Blackmail, 1929).
Nástup zvuku
Nástup zvuku na začátku 30. let 20. století pak přečkal mladý český filmový průmysl vcelku bez větších otřesů. Významnou událostí bylo vybudování Barrandovských ateliérů. Na kraji Prahy vyrostl velký filmový komplex, který byl ve své době nejmoderněji vybaveným studiem v Evropě. První film zde byl natočen roku 1933.
Vedle průměrných komerčních titulů vznikala ale i celá řada výjimečných děl. Mezi velká umělecká díla, která zaznamenala výrazný úspěch i v zahraničí, patří především filmy EXTÁZE (1931, režie Gustav Machatý), TONKA ŠIBENICE (1930, režie Karel Anton) nebo lyrické drama o životních snech dvou chudých dětí ŘEKA (1933, režie Josef Rovenský).
Mezi divácky oblíbené filmaře patřil např. Karel Lamač, Martin Frič, Václav Wasserman, Miroslav Cikán, Svatopluk Innemann nebo Otakar Vávra. Velký podíl na úspěšnosti jejich filmů mělo také herecké obsazení: mezi nejpopulárnější herecké hvězdy filmu 30. let patřili zejména skvělý komik Vlasta Burian, "milovníci" Oldřich Nový a Svatopluk Beneš, dále Hugo Haas nebo Jindřich Plachta. Mezi ženami se prosadily zejména Adina Mandlová, Lída Baarová, Nataša Nollová nebo Růžena Nasková.
Kinematografie za 2. světové války (1939-1945)
S nástupem Adolfa Hitlera k moci se začalo měnit politické klima v celé Evropě. V roce 1938 se i Československo dostalo do vlivu agresivního hitlerovského Německa, které přísně kontrolovalo směřování české kinematografie. Pražské Barrandovské ateliéry se tak staly hlavním filmovým centrem Říše.
Řada tvůrců, kteří byli pronásledováni pro svůj původ nebo politické názory, se musela stáhnout do ústraní (E. F. Burian, Karel Hašler) nebo emigrovat (Hugo Haas, Jiří Voskovec, Jan Werich). Nejkvalitnější tituly pak natáčejí zejména režiséři Martin Frič, Otakar Vávra nebo František Čáp. Pokud to jen bylo možné, snažili se využívat náměty z české historie a literatury - BABIČKA (1940), BARBORA HLAVSOVÁ (1942), MĚSTEČKO NA DLANI (1942) a další. Tyto filmy pak byly diváky vnímány jako symbolický protest proti nacistické nadvládě. Vznikala ale také řada komedií, které měly nabídnout divákovi určité odreagování od těžkostí doby (např. snímek KRISTIÁN-1939, režie Martin Frič).