Hroch (1973)

Hroch, film nejen pokleslý, ale navíc natočený velmi neuměle, pochází z dílny režiséra a scenáristy Karla Steklého. Muže, který si přitom v minulosti vydobyl docela slušné renomé. Po maturitě začínal u různých kočovných společností, aby pak jako inspicient prožil slávu Osvobozeného divadla - v této roli ho můžeme vidět i v prvním filmu V+W Pudr a benzín. Jan Werich na něho vzpomínal jako na člověka s darem originálního humoru. Snad věděl, co říká, Karel Steklý společně s ním, s Jiřím Voskovcem a režisérem Martinem Fričem spolupracoval na scénáři komedie Svět patří nám.
Scenáristickou praxi získal psaním tuctových filmů; v protektorátním čase se uplatnil jako dovedný adaptátor literárních předloh (Muzikantská Liduška, Pantáta Bezoušek, Městečko na dlani).
Adaptace se mu zdařila i jako režisérovi. Siréna byla teprve jeho druhým filmem a hned mu přinesla světovou slávu díky vítězství na festivalu v Benátkách. I nadále se držel literárních předloh: Jiráskova Temna, Tylova Strakonického dudáka, ale také Olbrachtovy Anny proletářky. Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války přetlumočil do dvou barevných filmů. Titulní postavu ztvárnil Rudolf Hrušínský. V roce 1962 ještě natočil pro mladé diváky dobrodružný Objev na Střapaté hůrce. Jeho následnou výluku jeden z normalizačních filmologů komentoval slovy: „V krizovém období konce šedesátých let se Steklý odmlčel. Zato s tím větším nadšením se přihlásil k práci v zkonsolidované kinematografii."
Opravme chybu. Režisér se přihlásil ještě v době největšího varu událostí. Jan Procházka, vedoucí jedné tvůrčí skupiny na Barrandově a později za normalizace zapovězený autor, chrlil scénáře. Dvě historické veselohry, Slasti Otce vlasti a Svatby pana Voka, nemohl udat, a tak se nabídl Karel Steklý, že by je režíroval. Procházkovo autorství v titulcích prvního filmu nešlo ještě v roce 1969 zatajit, o scénáři k druhému z nich, uvedenému v březnu 1971, hovořil režisér v časopiseckých rozhovorech už ale jen jako o svém díle. Nelze pochybovat, že následující filmy, Lupič Legenda a Svět otevřený náhodám, jsou vytvořeny bez cizí pomoci, stejně jako Hroch.

Trapnost bez hranic

Je neuvěřitelné, u koho našel údajně inspiraci pro formu svého autorského díla: „Je to fantastický příběh v poloze grotesky, inspirovaný novelou F. M. Dostojevského Krokodýl. Příběh je udržován ve dvou polohách: postavy jsou pevně zakotveny ve skutečnosti, ale zároveň jsou stylizovány, a jejich vlastnosti, stejně jako situace, v nichž se uplatňují, tak nabývají obecné platnosti."
Netušíte, oč tu běží? Dejme ještě jednou slovo režisérovi, který vyděsil čtenáře zmínkou o obsahu natáčeného filmu v jednom časopiseckém rozhovoru: „Základní situace je absurdní: hroch v zoologické zahradě spolkne úředníka Hrocha, který přišel prošetřit, zda skutečně potřebuje zlatou korunku na bolavý zub. A ten úředník v hrochových útrobách žije a mluví odtamtud, takže hroch se stane uctívaným politickým božstvem. A samozřejmě se hned najdou různí političtí šíbrové, kteří toho využijí pro své cíle. Končí to tím, že v největší slávě hroch toho úředníka vyvrhne... Není tam vykreslena žádná postava našeho politického života, aby se dalo říci ‚to je ten nebo onen'. Postavy jsou vykonstruované."
Není to pravda. Již jméno ministra Borovce odkazuje na Josefa Smrkovského. Nedosti na tom: ve filmu skočí tento politik na koupališti po hlavě do vody. Je to vědomý odkaz na plavce Alexandra Dubčeka, jehož fotografii při skoku otiskl tehdy na obálce Mladý svět (v čísle 31 ji letos reprodukoval i INSTINKT). Ostatně i mezi jmény Dubček a Borovec je podobnost.
Profesor Fibinger, který s oblibou intrikuje s ostatními intelektuály ve vinném sklípku, nemůže nevyvolat vzpomínku na profesora Eduarda Goldstückera. Rovněž veskrze záporný novinář Pip Karen se politicky angažuje: oznámí na mítinku mládeže zrušení cenzury. K této historické události také opravdu došlo, poslem dobré zprávy byl Steklého chlebodárce a nedávný spoluautor Jan Procházka. Také nelze přehlédnout, že filmová postava má shodné iniciály jmen jako Pavel Kohout. Originálnímu humoristovi Steklému asocioval Pip se jménem Kohout.
Je vrcholem trapnosti a bezostyšnosti, že režisér Steklý poplival i jinou událost, kterou především starší lidé tehdy v roce 1968 velice emotivně prožívali a velice aktivně se jí zúčastnili, a to byla sbírka na zlatý poklad. Ve filmu lidé sbírají zlato, aby mohl dostat hroch umělý chrup...
Hlavní ženskou protagonistkou politického pletichaření je zpěvačka Soňa, která zazpívá píseň o hrochovi, z níž se stane všenárodní hit. Nelze pochybovat - a dosvědčují to i zneužité indicie z jejího osobního života -, že jde o Martu Kubišovou. Režisérovi odmítlo několik zpěvaček, nakonec roli přijala Helena Blehárová.

Kritika jásá

V tisku se zdůrazňovalo, že Karel Steklý byl v roce 1973, kdy Hrocha točil, nejstarším aktivním režisérem. K sedmdesátým narozeninám byl za své služby odměněn titulem národní umělec. Jan Kliment v Rudém právu nad filmem jásal. V recenzi nazvané Filmová fraška o frašce politické ocenil režiséra za jeho pokrokovou angažovanost: „Vítejme tvůrcovu odvahu a podpořme ji, protože jsou i jiní, kteří přešlapují kolem horké kaše, a i když udělají nějaké to prohlášení, přece jenom raději a častěji točí filmy jen o lásce nebo třebas o Alexandru Dumasovi, což je nepoměrně méně občansky závažné i závazné, než pustit se do žhavé tematiky."
Pro pochopení: atak byl mířen na Karla Kachyňu, který natočil podle Dietlova scénáře film Tajemství velikého vypravěče, v němž Dumase otce představuje Martin Štěpánek, jeho bratr Petr Štěpánek si zahrál Dumase syna.
Ale dobře míněnou soudružskou výtku Jan Kliment přece jenom měl: „I když jde o frašku o politické frašce našich pravičáků v roce 1968, prospěla by jí větší otevřenost o čase a místě děje, nedávat například autům složité a nesrozumitelné poznávací značky, novinářům cizokrajná jména, novinám neznámé hlavičky a penězům jakousi ničemu nepodobnou podobu."
Karel Steklý vyjádřil před premiérou naději: „Šlo mně hlavně o to, natočit politický film, který by ovšem nebyl silácky trudnomyslný. Je to možná poněkud neobvyklá forma angažovaného filmu. Snad se mi povede natočit politický film, na němž by se lidé bavili, smáli a možná tím víc zamýšleli."
Těšil se marně, na fantastickou burlesku, jak byl Hroch uváděn na plakátech, přišlo do kin 223 659 diváků, to znamená, že nátlaku povinné docházky odolali i mnozí členové komunistické strany.
Škoda že Hroch zůstává utajen televizním divákům i v jubilejním roce událostí, o něž se tak neomaleně otřel.