Po proměnách v roce 1989 se čeští filmaři museli vyrovnat s novými ekonomickými a organizačními podmínkami. Změnil se charakter celého filmového průmyslu, který už nebyl jako v minulosti dotován z výnosů státních filmových podniků. Česká kinematografie - při roční produkci 20-25 filmů - byla od této doby finančně odkázána na minimální podporu státu (dotace pouhých 50-70 mil. Kč ročně) či dále na aktivity soukromých producentů. Od začátku 90. let vznikaly více či méně úspěšné společnosti - např. Bonton, Space Films, Bioscop, Ateliéry Zlín… a výraznou producentskou činnost rozvinula i veřejnoprávní Česká televize, která se stala postupně největším koproducentem českých filmů.

Z těchto podmínek se odvíjí také nové dramaturgické tendence filmové tvorby po roce 1989. Hned na začátku 90. let se tvůrci v divácky vděčných komediích snažili vyrovnávat s minulostí (1991: TANKOVÝ PRAPOR - Vít Olmer, 1992: ČERNÍ BARONI - Zdeněk Sirový), které o něco později následovaly také smířlivé rodinné filmy: 1991: OBECNÁ ŠLKOLA - Jan Svěrák, 1990: VRACENKY - Jan Schmidt, 1994: ŠAKALÍ LÉTA, 1999: PELÍŠKY - oba Jan Hřebejk, ve kterých střední generace tvůrců hledala harmonické a nekonfliktní vyrovnání se s minulostí.

Velmi rychle se také začal formovat nový proud komerčních filmů, jednoznačně natáčených za účelem ekonomického zisku, ne vždy ovšem dosaženého. V této oblasti dominuje žánr komedie a akčního filmu, tematicky snímky reagují na aktuální, ale pomíjivá témata (např. podnikání). Úroveň filmů byla většinou nevalná a neuspokojila ani po řemeslné stránce (1995: PLAYGIRLS - Vít Olmer, 1992: KAMARÁD DO DEŠTĚ II - PŘÍBĚH Z BROOKLYNU, 1995: BYL JEDNOU JEDEN POLDA - Jaroslav Soukup, 1991: SLUNCE, SENO, EROTIKA - Zdeněk Troška).

V období po roce 1989 se pak uplatnilo hned několik generací tvůrců. Nejstarší respektovaní tvůrci 60. let nedokázali najít výraznější kontakt s realitou a doplňovali tak svými řemeslně zručnými pokusy střední proud kinematografie (1993: HELIMADOE, 1994: UČITEL TANCE - Jaromil Jireš, 1993: KRÁVA - Karel Kachyňa, 1998: NÁVRAT ZTRACENÉHO RÁJE - Vojtěch Jasný). Výjimku tvoří snad jen neustále experimentující Jan Němec (1996: JMÉNO KÓDU RUBÍN, 2001: NOČNÍ HOVORY S MATKOU) a spíše tematicky než formálně provokující Věra Chytilová (1998: PASTI, PASTI, PASTIČKY, 2001: VYHNÁNÍ Z RÁJE, ve kterém většina postav ve filmu vystupuje nahá).

Mezi nejširším publikem se výrazně prosazuje střední generace tvůrců, kteří debutovali na přelomu 80. a 90. let. Většinou otevřeně vypovídají o přítomnosti, zobrazují osudy svých vrstevníků, kteří se musejí vyrovnávat s novou skutečností 90. let. (1994: Žiletky - Zdeněk Tyc, 1996: Kamenný most, 2000: CESTA MĚSTA - Tomáš Vorel, 1998: ČAS DLUHŮ - Irena Pavlásková, 1994: DÍKY ZA KAŽDÉ NOVÉ RÁNO - Milan Šteindler…). Mnozí z těchto tvůrců se také obracejí k literárním předlohám domácích bestsellerů: nejčastěji adaptovaným autorem se stal Michal Viewegh (1997: VÝCHOVA DÍVEK V ČECHÁCH - Petr Koliha, 1997: BÁJEČNÁ LÉTA POD PSA - Petr Nikolajev, 2005: ROMÁN PRO ŽENY - Filip Renč). Český film také dlouhou dobu čekal na svůj velký mezinárodní úspěch. Řada tvůrců se sice uplatnila na menších evropských festivalech, nicméně průlom v zájmu o českou kinematografii zaznamenal až film Jana SvěrákaKOLJA, který v roce 1997 obdržel Oscara za Nejlepší zahraniční film. Svěrák i v dalších svých titulech (1991: OBECNÁ ŠKOLA, 1994: JÍZDA, 1998: TMAVOMODRÝ SVĚT, 2006: VRATNÉ LAHVE) využil svůj charakteristický rukopis, ve kterém dokázal sloučit profesionálně precizní realizaci s jemným humorem a sentimentem.

Postupně se ze stínu svých starších kolegů začínají vyčleňovat i jejich nástupci - generace nazývaná často "nová nová vlna". Poetikou navazují na novou vlnu 60. let, sami si píší vlastní scénáře a ve svých autorských výpovědích vyprávějí o antihrdinech, kteří za zdánlivou vyrovnaností skrývají své nedostatky. Na rozdíl od svých předchůdců sledují zejména konflikty uvnitř generace, jako by jejich postavy žily mimo historickou skutečnost: 2000: SAMOTÁŘI - David Ondříček, 1997: KNOFLÍKÁŘI, 2002: ROK ĎÁBLA, 2005: PŘÍBĚHY OBYČEJNÉHO ŠÍLENSTVÍ - Petr Zelenka, 1995: INDIÁNSKÉ LÉTO, 1999: NÁVRAT IDIOTA - Saša Gedeon, 2001: DIVOKÉ VČELY, 2005: ŠTĚSTÍ - Bohdan Sláma. Určitý posun pak lze sledovat v tragikomických pohledech ve filmech Alice Nellis - 2000: ENE BNE, 2001: VÝLET, 2007: TAJNOSTI a Marka Najbrta MISTŘI (2004). Nostalgický filmový tvar tu mísí s kritičtější výpovědí ostře komentující současnost.

Mimo veškeré mantinely české tvorby pak stojí dva výrazní solitéři: provokující dokumentarista a věčný polemik s českou povahou Karel Vachek a nestor českého animovaného filmu, který se čím dál tím více soustředí na hranou tvorbu s prvky trikového filmu - Jan Švankmajer (1994: LEKCE FAUST, 2000: OTESÁNEK).