Konec 2. světové války je spojen se znárodněním filmového průmyslu a vznikem společnosti Československý státní film, což znamenalo konec soukromého podnikání a vytvoření podmínek pro vznik socialistické kinematografie. V roce 1946 pak byla v rámci nově založené Akademie múzických umění zřízena filmová fakulta (FAMU), která začala vychovávat nové generace filmařů. V tomto období vzniká řada filmů, které reflektují válečné události - ULOUPENÁ HRANICE (1947, Jiří Weiss) nebo HRDINOVÉ MLČÍ (1946, Miroslav Cikán). Poetickou linii v české kinematografii výrazně rozvinul Václav Krška ve filmech ŘEKA ČARUJE (1946) a HOUSLE A SEN (1947).

Ovšem nejvýznamnějším počinem bezprostředně poválečného období se stal snímek Karla Steklého SIRÉNA (1947). Toto sociální drama o povstání dělníků na Kladně bylo oceněno Zlatým lvem na festivalu v Benátkách v roce 1947.

Počínaje únorem 1948 byla v české kinematografii nastolena oficiální dramaturgie v duchu socialistického realismu. Tematicky se tvůrci soustředili na svět pracujícího člověka a jeho problémy (ŽELEZNÝ DĚDEK, PAN NOVÁK, KARHANOVA PARTA...), nejednou se také obraceli k vybraným obdobím českých dějin - zejména husitství a národního obrození (snímky JAN HUS, JAN ŽIŽKA, PROTI VŠEM...). Mezi umělecky nejzajímavější hrané tituly patřil expresivně laděný válečný příběh DALEKÁ CESTA (1949) Alfréda Radoka, u diváků pak byly velmi oblíbené zejména pohádky (PYŠNÁ PRINCEZNA, 1952, režie Bořivoj Zeman). Vznikla také celá řada jedinečných filmů pro děti (např. průkopník trikového filmu Karel Zeman ve filmech jako CESTADO PRAVĚKU nebo VYNÁLEZ ZKÁZY kombinoval hraný a animovaný film) a světovou proslulost české kinematografii zajistili také tvůrci animovaných filmů Jiří Trnka a Hermína Týrlová.

V letech 1956-1961 se česká kinematografie více otevírá světu: k divákům se dostává řada významných filmů světové kinematografie - zejména proudu italského neorealismu. Jejich poetika pak ovlivnila i české filmaře, kteří leckdy velmi odvážně a otevřeně kritizují nedostatky společnosti a apelují na otázky svědomí člověka. V případě filmů TAM NA KONEČNÉ (1957), TŘI PŘÁNI (1958) - režie Ján Kádár a Elar Klos, ZDE JSOU LVI (1956) - režie Václav Krška nebo ŠKOLA OTCŮ (1956) a VELKÁ SAMOTA (1959) - režie Ladislav Helge pak hovoříme o tzv. proudu českého civilismu.

Na počátku 60. let došlo k mírné liberalizaci ve společnosti, což umožnilo nástup jedné z nejslavnějších etap českého filmu - nové vlny. Ta se zformovala převážně z absolventů FAMU a jim generačně blízkých přátel. Symbolickým manifestem české nové vlny se stal povídkový film PERLIČKY NA DNĚ (1965), ve kterém tvůrci Věra Chytilová, Jan Němec, Jaromil Jireš, Juraj Herz a Evald Schorm vzdali hold významnému českému spisovateli Bohumilu Hrabalovi. Každý z tvůrců si vytvořil charakteristický režijní rukopis: Věra Chytilová upřednostňovala ženská témata a výrazně moralizující tón ve filmech STROP (1961), PYTEL BLECH (1962) (které byly uváděny pos společným názvem U STROPU JE PYTEL BLECH), O NĚČEM JINÉM (1964), SEDMIKRÁSKY(1966) a OVOCE STROMŮ RAJSKÝCH JÍME (1969), Miloš Forman ve svých polodokumentárních sociologických sondách satiricky útočil na neduhy společnosti - KONKURS, KDYBY TY MUZIKY NEBYLY (1963), ČERNÝ PETR (1965), LÁSKY JEDNÉ PLAVOVLÁSKY (1957), HOŘÍ, MÁ PANENKO (1969). O něco smířlivější byli jeho dva stálí spolupracovníci Ivan Passer (1966: INTIMNÍ OSVĚTLENÍ) a Jaroslav Papoušek (1965: NEJKRÁSNĚJŠÍ VĚK, 1967: ECCE HOMO HOMOLKA). Filozofické úvahy nad smyslem života, práce a osobních vztahů vedou hrdinové filmů Evalda Schorma (1964: KAŽDÝ DEN ODVAHU, 1966: NÁVRAT ZTRACENÉHO SYNA), Antonína Máši (1965: BLOUDĚNÍ, 1966: HOTEL PRO CIZINCE) a Pavla Juráčka (1963: POSTAVA K PODPÍRÁNÍ, 1965: KAŽDÝ MLADÝ MUŽ, 1969: PŘÍPAD PRO ZAČÍNAJÍCÍHO KATA). Poetický pohled a černý humor mísí Jiří Menzel (1966: OSTŘE SLEDOVANÉ VLAKY, 1967: ROZMARNÉ LÉTO, 1969: SKŘIVÁNCI NA NITI), zatímco Jan Němec je výrazně ovlivněný surrealismem (1964: DÉMANTY NOCI, 1966: O SLAVNOSTI A HOSTECH, 1966: MUČEDNÍCI LÁSKY). Juraj Herz pak sleduje temné stránky nitra člověka (1967: ZNAMENÍ RAKA, 1968: SPALOVAČ MRTVOL) a Jaromil Jireš se věnuje adaptacím výrazných děl české literatury (1963: KŘIK, 1968: ŽERT, 1970: VALERIE A TÝDEN DIVŮ).

Uvolnění poměrů mělo vliv také na tvorbu generačně starších tvůrců. Otakar Vávra např. natočil filmařsky vytříbenou poetickou adaptaci básně Františka Hrubína ROMANCE PRO KŘÍDLOVKU (1966), vznikaly také působivé filmy, které v sobě nesly nové, komplexnější pohledy na válku. Vedle snímků Zbyňka Brynycha TRANSPORT Z RÁJE (1962) a ...A PÁTÝ JEZDEC JE STRACH (1964) a je to zejména snímek OBCHOD NA KORZE (1965) Elmara Klose a Jána Kadára,který získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Dalšími výjimečnými tvůrci byli František Vláčil s výtvarně stylizovanými filmy MARKETA LAZAROVÁ (1965) a ÚDOLÍ VČEL (1967) nebo Vojtěch Jasný (1968: VŠICHNI DOBŘÍ RODÁCI).

V 70. a 80. letech došlo vlivem dalších společenských proměn k zásadní proměně dramaturgie. Filmová poetika šedesátých let byla nenávratně ztracena a vystřídal ji nový pohled na realitu: byl kladen velký důraz na obnovení společenské a výchovné úlohy umění v socialistickém duchu a zejména na prosazování principů marxisticko-leninské ideologie. Z této pozice je ve filmové tvorbě hodnocena vzdálená i nedávná historie - snímky KLÍČ (1971) Vladimíra Čecha, DVACÁTÝ DEVÁTÝ (1972) Antonína Kachlíka, DNY ZRADY (1973) a SOKOLOVO (1974) Otakara Vávry nebo VÍTĚZNÝ LID (1977) Vojtěcha Trapla. Objevuje se celá řada filmů s tematikou zařazení mladého člověka do pracovního procesu - LIDÉ Z METRA (1974, režie Jaromil Jireš) nebo KDO HLEDÁ ZLATÉ DNO (1974, režie Jiří Menzel)

Velmi populárním subžánrem se stala bláznivá komedie a parodie. S humorem specifickým pro české prostředí pak přišla autorská dvojice Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak působící jak na divadle, tak ve filmu (JÁCHYME, HOĎ HO DO STROJE, MAREČKU, PODEJTE MI PERO, TRHÁK, VRCHNÍ PRCHNI...). Světový věhlas získaly zejména snímky pro děti a mládež tvůrců jako byli Karel Kachyňa, Věra Šimková-Plívová nebo Drahomíra Králová.